Ústavní soud dal za pravdu partnerce a advokátce naší kanceláře Korbel, Tuháček & Partneři Radce Korbelové Dohnalové a jejímu klientovi, že důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše, požadovaný Nejvyšším soudem, je protiústavní.

Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 173/13 naleznete zde

Tiskovou zprávu Ústavního soudu si můžete přečíst zde:

Ústavní soud, Brno, TZ 54/14

Proti stěžovateli byl vydán směnečný platební rozkaz na základě nezaplacené směnky vystavené na řad žalobce obchodní společností, jejímž jednatelem a majitelem byl v rozhodné době stěžovatel. Tato směnka, na které byl stěžovatel podepsán dvakrát – jednou jako jednatel společnosti, jednou jako fyzická osoba v pozici směnečného rukojmího -, sloužila jako zajištění úvěru poskytnutého společnosti. Proti platebnímu rozkazu uplatnil stěžovatel námitky, o kterých rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti. Toto rozhodnutí pak napadeným rozsudkem potvrdil i Vrchní soud v Praze. Pro řízení o ústavní stížnosti stěžejní námitkou bylo tvrzení, že stěžovatel v době podpisu směnky trpěl závažným onemocněním, jehož projevy v psychické rovině jej činily neschopným posoudit následky svého jednání. Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatele přípustným a odmítl je s tím, že „závěr, podle něhož (v mimosměnečných poměrech) neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout a je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačně skutkový závěr, je judikaturou standardně zastáván“. V posuzované věci nebylo pochyb o tom, že stěžovatel v době podpisu směnky byl osobou s dlouhodobým duševním postižením.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s vysokým důkazním standardem, který je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu aplikován při dokazování, zda má být právní úkon zneplatněn pro duševní poruchu jednající osoby dle ustanovení § 38 odst. 2 starého občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (obdobné ustanovení lze nyní nalézt v § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; „nového občanského zákoníku“). Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, jak se uvádí i v napadeném rozhodnutí, že závěr o neplatnosti právního úkonu dle ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákoníku, vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, přičemž není přípustné učinit takový závěr pouze na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačně skutkový závěr. V některých rozhodnutích Nejvyšší soud vyžaduje dokonce zjištění skutkového stavu „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ či „zcela jednoznačně“.

V posuzované věci stojí proti sobě dva principy. Na jedné straně jde o ochranu osob jednajících v duševní poruše, která však musí být na druhé straně vyvážena ochranou osob, které v dobré víře vstupují do právních vztahů s těmito osobami, aniž by o duševní poruše věděly. V kontextu práva na ochranu majetku je pak nutné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy.

Ochrana osob s duševním postižením v souladu s judikaturou Ústavního soudu, aktuální občanskoprávní úpravou i Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením již není možno řešit skrze zbavování svéprávnosti a primárně ani skrze její omezování. Na institut neplatnosti právního jednání z důvodu, že osoba jednala v duševní poruše (§ 38 odst. 2 původního občanského zákoníku a věta druhá § 581 nového občanského zákoníku) je tedy nutno pohlížet jako na jeden z institutů, jejichž účelem je chránit osoby s duševním postižením v době, kdy se od omezování svéprávnosti ustupuje.

Ústavní soud vyšel při svém rozhodování z toho, že žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně, ex post, prokázat s absolutní jistotou, a proto standard stanovený v judikatuře Nejvyššího soudu pro aplikaci § 38 odst. 2 občanského zákoníku, který vychází z jeho judikatury sahající až do roku 1971, kdy občanské soudní řízení ovládala zásada materiální pravdy a soudy měly rozhodovat na základě „skutečného stavu věci“, nereflektuje reálně existující těžkosti při dokazování. Vyžadování, aby skutkový závěr mohl být učiněn „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ je skutečně až na hranici nemožnosti takového prokázání. „Zcela jednoznačně“ naznačuje, že nemůže být myslitelný žádný jiný závěr a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ je již explicitním ekvivalentem stoprocentní jistoty. Avšak absolutní, stoprocentní jistoty dosáhnout nelze a není vyžadována ani v trestním právu.
Ústavní soud shledává důkazní standard „zcela jednoznačného skutkového závěru“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání za nadměrně vysoký. Takový standard narušuje spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a v důsledku porušuje právo na ochranu majetku osob s duševním postižením, pokud daným jednáním byl negativně zasažen majetek těchto osob.

Spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti soudy, rozhodující o aplikaci § 581 věty druhé nového občanského zákoníku (§ 38 odst. 2 původního občanského zákoníku), musí pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy.

Pokud je důkazní standard požadovaný pro prokázání určité skutečnosti tvrzené žalobcem, jako jednou stranou řízení, zcela nepřiměřeně vysoký, tak v důsledku je i důkazní břemeno kladené na tohoto účastníka řízení zjevně nepřiměřené a dochází k porušení jeho práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Obecné soudy, vycházejíce z judikatury Nejvyššího soudu, aplikovaly ve stěžovatelově věci důkazní standard, který Ústavní soud shledal za porušující stěžovatelovo právo na ochranu majetku a na rovnost účastníků řízení. Jak městský, tak vrchní soud v dané věci postupovaly velmi pečlivě, provedly rozsáhlé dokazování a při svém rozhodování zohlednily všechny relevantní skutečnosti. K porušení stěžovatelových základních práv došlo již tím, že obecné soudy provedené důkazy hodnotily prizmatem nadměrně vysokého důkazního standardu. Ústavní soud však nijak nepředjímá, k jakému závěru by obecné soudy dospěly, kdyby aplikovaly výše zmíněný ústavně konformní důkazní standard.